Milé sestry a milí bratři,
Náš dnešní příběh takovým evergreenem mezi podobenstvími. Není snad nikoho v církvi, kdo by jej neznal. Dokonce je jedno z mála podobenství, nebo aspoň příměrů, které je známo i v širší veřejnosti. Rádi na něj vzpomeneme (bez ohledu na církevní i necírkevní příslušnost), když se nějakému bídákovi dobře vede. I v pohádkách podtrhujeme tento boj bohatství a chudoby, lhostejnosti vůči potřebnosti. Jsme velmi citliví na nespravedlnost v našem příběhu, pohoršujeme se nad podobnou nespravedlností ve světě. Jen málo v čem jsme my křesťané s okolním světem zajedno. V tomto případě, ale svorně odsuzujeme bohatství, které je chamtivé, povýšenecké a nevidí nouzi druhého. I když poznamenejme na okraj. Bohužel, někdy jsme (a opět bez výjimky všichni křesťan – nekřesťan) slepí k bídě tohoto světa).
Ale bratři a sestry, dnes při výkladu opustíme tuto moralistickou rovinu příběhu a vezmeme na přetřes naše ega! Jinými slovy naše já! Rovinou, kterou se budeme zabývat, je náš vnitřní svět. Není nikomu neznámé, když prožívá vnitřní boj. Když jedna část v nás (obrácená k sobě) chce mít „zajištěnou kvalitní střechu nad hlavou, páry rychlých koní pod kapotou, důstojné vzezření či slušné vědomosti“ a druhá (ne na sebe upřená) tuší, že na tomhle základu nevystačí.
Naše já, má za úkol postarat se o naše potřeby . Proto je důležitou přímo života nezbytnou součástí našich životů. Bez něho bychom brzy zemřeli hlady, umrzli či skončili pod závalem problémů tohoto světa. Jenže udržet své já, ego na uzdě, aby nezbytnělo a nezačalo udávat jediný směr našim životům, to je celoživotní boj. Ten Boháč v nás je naše ego, naše já, zaměřené na sebe, které přestalo poslouchat to vše ostatní (nesobecké) v nás. Samo se odívá do purpuru a jemného plátýnka, což pěstuje jeho personu, svou masku. Má vše, nač si vzpomene a tak propadá za oběť pýše a představě o vlastní důležitosti. Začne ovládat člověka, celé jeho jednání a chování i svůj vnitřní život. Lazar, je pak ta bytost v nás, která je přehlížená a není jí dán prostor k životu. Prosí o uznání a o potravu, která mu není dodávána.
Trvá-li vnitřní boj, takováto situace dlouho, dojde dřív nebo později ke zvratu poměrů. Celé generace to prožívaly a shrnuly to poznání. Pýcha předchází pád! Jen při životních otřesech a ve smrti, když se člověku rozsype jeho žebříček hodnot, je možno nabubřelé já, super ego překonat. Proto měl Abraham pravdu v tom, že kdyby kdokoliv přišel za bratry Boháče, nečinili by pokání. Pokání je možné jenom tam, kde je té části Lazara dán aspoň částečný prostor k životu. Kde je ale já, potažmo pak i celý člověk, přesvědčeno o své nesmírné a přemrštěné důležitosti, je jakýkoliv apel zbytečný. Sám člověk v sobě rozevírá tu propast, která vede k pádu. V tu chvíli je Lazar ten, kterému je dáno slušného živobytí a Boháč trpí. A trpí tím, že nechal propast mezi sebou a Lazarem rozrůst do nepřekonatelných rozměrů, kterou nemůže nikdo sám o sobě překonat. Musí si nejprve uvědomit celou svou celistvost. Musí činit pokání a přijmout nabízenou ruku Boží, která jediná dokáže sestoupit do pekel a umí překlenout i vnitřní peklo. Jen sounáležitost obou vnitřních světů vede k tomu, aby jedna či druhá strana nežila v příkoří a bídě, nýbrž šly ruku v ruce tímto světem.
To, co člověk v životě často podceňuje, přehlíží a potlačuje, je v našem příběhu personifikováno v osobě Lazara. Ovšem Bohem, je právě toto z nedůstojného místa vyvýšeno. Proto Ježíš užil tohoto podobenství, aby nám ukázal, že to co je v nás ubohé a opovržené, bude korunováno. Lazar tj. Bůh pomáhá.
Přestaneme-li tímto příběhem moralizovat svět, najdeme v něm výzvu a doporučení, abychom v sobě samých dokázali živit obě části naší osobnosti. Abychom to ubohé, bolavé, neduživé a hladové nezastiňovali svými úspěchy, výkony a plodností, nýbrž dokázali vytvořit útulný příbytek pro vše, čeho si člověk, svět i Bůh žádá a dospěli tak celosti a harmonii. Jen pokud Lazarovi dokážeme ve své duši vykázat čestné místo a krmit jej chlebem svého srdce, povedeme nejen plodný, ale i zdařilý a Bohu milý život. Amen